Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezírán, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když umíš čekat beze mdloby,
lží obtáčen jsa, neupadat v lež,
když, záštím oblit, sám jsi beze zloby,
slov ctnostných nadarmo však nebereš,
když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům společným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
jsou kroucena, by úskok z nich se stal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,
když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže 'Vytrvej!',
když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: 'Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!',
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi,
a, co je víc: pak, synu můj, jsi muž!