Jiří Wolker - Balada z nemocnice
Dvacet lůžek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných,
na tvářích horečné jíní
a na rukou padlý sníh.
V koutě, jenž se věčně stmívá,
od okna nejdál v jizbě té
leží, trpí, odpočívá
člověk, číslo třinácté.
"Pane doktor, slunce svítí
do všech loží mimo mé.
Proč v kout jste dal mě položiti,
když bez slunce hned zemřeme?
Kdyby na hruď svítilo mi
jak jiným denně na pozdrav,
zítra už bych lámal hromy
a byl bych jako ryba zdráv.
Montér jsem a musím žíti,
mám v hlavě velký vynález,
aeroplán chci sestrojiti,
jenž s celou zemí by se vznes
a přeložil ji v kraje jiné,
v okruh laskavějších hvězd,
kde chudák lehko nezahyne.
Nemluví z cesty! Na mou čest!
Proto tam, kde slunce svítí,
dejte mě hned přeložit.
Mám-li stroj ten sestaviti,
musím k tomu přece žít!"
"Dvacet lůžek stojí v síni,
na nich dvacet nemocných.
Jak dát vás tam, kde leží jiní,
když slunce chce mít každý z nich.
Však počkejte, - u okna leží
fthisis gallopans, - to číslo tři,
ač slunce má, přec dýchá stěží
a konec týdne nespatří.
Až umře, dám vás přeložiti,
do jeho slunné postele.
Teď musíte však léky píti.
Jste jako oheň po těle."
Ubíhá noc prvá, druhá,
jitro mdlé se plíží z niv,
chorý hlídá svého druha,
ale ten je ještě živ.
V koutě zatím nemoc tuhá
tiskne víc, než tiskla dřív,
chorý hlídá svého druha,
ale ten je ještě živ.
Ubíhá noc šestá, sedmá, -
v tmavém koutě zved se muž,
v očích oheň, v rukou led má,
čekal strašně dlouho už.
Po síni jde tichým krokem,
všechno spí a všechno spí,
spí i ten, co je mu sokem,
úbytně rychlé, číslo tři.
Ruce na hrdlo mu klade,
ruce stiská ze všech sil.
"Chtěl jsem žíti, kamaráde,
proto jsem tě uškrtil."
Ráno nesou v pytlovině
mrtvé tělo, číslo tři,
soumrak do celé pad síně,
v oknech hvízdá povětří.
Chorý, který ležel v stínu,
přenesen je k oknu blíž.
Bože, ty znáš jeho vinu,
zda mu, bože, odpustíš?
První den bez slunce přešel,
marně čekal chorý naň,
druhý den bez slunce přešel,
chorý smutně sklonil skráň,
třetího dne slunce vstalo,
v okna střáslo zlatý pel,
devatenáct loží hřálo,
mrtvý je už neviděl.